Historie Španělska

Území dnešního Španělska bylo podle mnohých historiků osídleno již v období doby kamenné. Z mladší doby kamenné se zde dochovaly i nástěnné kresby, které je možné ještě dnes obdivovat v jeskyni Altamira, nacházející se nedaleko pobřežního španělského městečka Santillana.

Za původní obyvatele tohoto státu však bývají označovány kmeny Iberů a Keltů. Od 5. století našeho letopočtu pak téměř celé území ovládli Vizigóti, kteří však museli v 8. století ustoupit silnějším, arabským vojskům. Arabové pak své nové území ovládali až do 14. století, kdy se pod vlivem reconquisty neboli znovudobývání, spojily státy Kastilie a Aragonie, čímž vznikl jednotný, silně katolický stát – Španělsko.

V 15. století pomohli zdejší katoličtí králové podpořit cestu Kryštofa Kolumba, který poté 12. 10. 1492 objevil Ameriku. V 16. století se pak Španělské království stalo jednou z evropských velmocí, které se často přezdívalo „země, kde slunce nikdy nezapadá“. Po vymření rodu Habsburků se však Španělsko ocitlo ve velké krizi, protože zde začal boj o to, kdo Španělsko zdědí. Krátce poté je zde tedy nastolen absolutismus a země je postupně čím dál více sužována napoleonskými válkami. To později přivodí velice špatnou hospodářskou situaci a ztrátu mnohých zámořských kolonií. Během let 1936–1939 ve Španělsku probíhá občanská válka, kterou vede fašistický vůdce Franc, jenž poté, až do své smrti v roce 1975, vládne nad celým Španělskem. Za svého nástupce si pak Franc těsně před svou smrtí vybral krále Juana Carlose I., který v roce 1978 přijal novou demokratickou ústavu, která je zde pod jeho vedením platná dodnes.